Jaderná fúze ve zkratce

^{JADERNÁ FÚZE} - Princip jaderné fúze není vůbec nijak složitý: v reaktoru dochází k syntéze dvou atomů do jednoho většího. 

Energie ve fúzním reaktoru vzniká při spojování jader izotopů vodíku deuteria (2H) a tritia (3H). Vznikne jeden neutron s poměrně vysokou energií (14,1 megaelektronvoltu, čili MeV) a jedno jádro hélia s menší energií, cca 3,5 MeV. Při tom se uvolňuje energie, často v podobě neutronů urychlených na vysoké energie, které je v principu možné energeticky využít k výrobě tepla a elektřiny. Pozemské „zásoby“ paliva pro tuto reakci by nám měly stačit na dlouhá staletí či tisíciletí spotřeby – a to i kdyby nadále rychle stoupala.

V praxi jde o velmi složitý problém, protože slučování jader je analogií řečeno podobná práce jako snaha přiblížit dva magnety shodnými póly k sobě: potřebujete k tomu opravdu extrémní sílu (více v nedávném článku). V dostatečně extrémních podmínkách se tak čas od času s jistou pravděpodobností stane. Na Slunci šanci zvyšuje kombinace ohromného tlaku (fúze probíhá v jeho středu, ne u povrchu) a vysokých teplot. Díky nim mají jádra dost energie a tak málo místa, že čas od času překonají ohromné síly, které obvykle brání jejich slučování, a dvě se spojí v jedno.

Na Zemi podobné tlaky nevytvoříme, a tak jdeme cestou zvyšování teploty: v ITERu by měla dosahovat až 150 milionů °C. Přesto musíme vzít zavděk „jednodušší“ podobou fúze, než jakou využívá Slunce – na Zemi se budou slučovat jádra izotopů vodíku (deuteria a tritia), v jádru Slunce se spojují jádra běžného vodíku, tedy jednoduše řečeno dva protony. Takové „hoření“ je pomalejší než spojování izotopů vodíku, a nemá smysl na něj v pozemských reaktorech čekat.